Kouříme. A proč vlastně?
Přidal: Martin Svoboda Počet shlédnutí: 1501
Ještě na vodáckém výletě po osmé třídě zapřísáhlý nekuřák odmítající staršími „spoluvodníky“ vkládané cigarety do úst. Dva měsíce na to ležím na louce, hypnotizuji mraky, v ruce rozkouřené červené boro, tři šláfy ve mně a já přemýšlím, jak vlastně vstanu. Hlava si lítá, obličej vykazuje známky přehřátí a žaludek posílá signály, že potáhnu-li ještě jednou, vyhodí sám sebe. Sedmnáct let poté sedím s povedeným stařeným madurem, jeho hladký zemitý kouř s tóny kakaa si vyloženě užívám a přemýšlím proč. Proč vlastně kouříme?
Jistě, cigarety mají svoje. Za přibližně stokorunu dostanete dvacet necelých-pět-minut-trvajících potěšení (čím dál méně zdá se mi), což pořád vychází mnohem lépe než šálek espressa, u kterého je životnost radosti vskutku pomíjívá. Záleží totiž, jak dlouho jej mícháte a jak nízkou teplotu jste ochotni snést. V porovnání s hrnkem od Starbucks už vychází krabička vesměs na stejno. Ale i tam to po třech hodinách baví už jen zahraniční studenty a lidi bez domova v zimě.
Pokud bych měl cigaretám něco vyčíst, budou to dvě věci. Ta první je kvalita tabáku a tou druhou je způsob aplikace do lidského těla. Dřív nebo později se každý kuřák prokouří všemi možnými značkami, jejichž nabídka je na trhu vskutku omezená a tedy nezbyde nic jiného, než si najít tu svou, na niž budu moci být před ostatními náležitě pyšný.
Dříve či později přijde do života každého kuřáka období, kdy ho začnou tovární cigarety štvát a stane tak na křižovatce buď přestat nebo toto nezdravé hobby posunout dál. Někteří nakoupí kvalitnější cigaretový tabák, baličku, papírky, filtry (pro jistotu všechny velikosti) a začnou si pěkně poctivě po večerech balit. Na párty pak trochu víc, ono se to totiž potvora rozdává samo.
Výše zmíněnou nevýhodu cigaret č. 2 není třeba sáhodlouze rozebírat. Pouštět si každým vdechnutím do útrob našeho křehkého těla oxid uhelnatý, oxid dusíku, nitrosaminy, polycyklické aromatické uhlovodíky, kyanovodík, těžké kovy (asi 30 druhů), radioaktivní polonium, radon, dehet a dalších přibližně 3 991 doposud identifikovaných chemických substancí není úplně ideálka. A ten kouř! Všimli jste si, že cigarety jako jediné produkují modrý kouř? Jako když podpalujete krb reklamním letákem v domnění, že je to novinový papír.
A teď trochu hejtu. Já vím, není to populární, obzvlášť když jde pisatel proti hlavnímu proudu. Ale možná právě to by mělo být jejich úkolem — upozorňovat na nešvary společnosti v dané době. Jak pro mne kouření začalo, tak na drobné výjimky pokračuje dodnes. Vždy to pro mě byla primárně kulturně-společenská záležitost, kterou si sice lze užít v dobrém rozpoložení docela dobře sám, ale vždy se to lépe stahuje ve dvou nebo více lidech. Onen několik minut krátký okamžik dostává zcela jiný rozměr, když jej natáhneme procházkou, vykládáním, vysedáváním na mysliveckých posedech, přecházením z jednoho konce vesnice na druhý, obvoláváním kamarádů, kohože to ještě vytáhneme ven, kam se půjde na hakis, fotbálek, kdy a kde si fouknem a kde dáme tu poslední po cestě domů, již za hluboké tmy a s pocitem dobře stráveného odpoledne.
Když tohle všechno cigaretě odebereme, zůstane nám jen signál vyslaný špatně seštelovaným mozkem, že to jakože potřebujeme, protože pak už nebude čas a vlastně bych si měl vzít i telefon a kafe, abych vyřídil pár e-mailů a rovnou se při kouření i nasnídal. Přihoďme faktor „IQOS Friendly“ a už se vlastně ani nemusíme v hospodě u stolu domlouvat, kdo všechno se zvedne ze židle a půjde si na chvilku postát ven. Nejen, že tyto společenské chvíle příjemně rozproudí alkohol v krvi, ale navíc se změní prostředí, společnost, téma a celý průběh večera tak dostane opětovně nový impuls, který už to nějakou dobu možná postrádalo.
Jak píši s notebookem na klíně, vidím před sebou na stěně čtyři zarámované ikonické černobílé fotografie. Na první zleva se Ernesto Guevara baví s Fidelem Castrem. Jejich tváře plné starostí, na hlavě typické barety a v očích neskutečný respekt, který k sobě museli po většinu společného života cítit. Na druhém obrázku se Che projíždí na koni kubánskými lesy, samopal na zádech, jeden boj za sebou, další zabíjení za osvobození a socialistickou revoluci tohoto legendárního lékaře ještě čeká. Obrázek třetí. Boje skončily, nastoupily úsměvy a gratulace. Potřást Fidelovi rukou přijel za značného jásotu davu i Ernest Hemingway. A na poslední čtvrté fotografii to nejlepší – úsměv sympatického marxisty Ernesta Che Guevary v typickém munduru, baretu a hlavně rozkousaným doutníkem v ústech. Symbol, který provázel nejen tyto tři muže, ale i spousty dalších po celém světě.
Doutník totiž není na pár minut. Nestihneme jej vykouřit, když nám zrovna ujela šalina a čekáme na další. Nevdechuje se. Jeho kouř je čistě bílý a sortimentem je tak široký, že nikdy neochutnáme všechny. Každý je jiný, téměř každý chutná jinak na začátku, uprostřed a na konci. Nedá se uspěchat. Nelze jej bez nevratného poškození vykouřit rychle. Přinutí ke zpomalení veškerého pohybu končetin na nutné minimum rukou. Vyžádá si několik desítek minut absolutního klidu, vypne chod času a odnese nás, kam budeme chtít. Můžeme si jej užít ve společnosti lidí, během obchodní schůzky nebo jen tak s přáteli, zcela nezávazně. Můžeme lidi nechat lidmi, uchopit sklenku dobrého pití a zadívat se do dáli ve společnosti věčné matky přírody. Z úcty k vysilující lidské práci jej v půlce nazahazujeme, ale vykouříme až do konce. Vždyť právě v poslední třetině bývá nejlepší, často plný tekuté hořké čokolády, kávy, karamelu a sladkých koření. Je to podobné jako před Vánoci, člověk si nejvíc užívá ono období čekání, očekávání, těšení se na to, jaké to bude letos. A to je pro mne doutník. Zprvu se těším, pak si jej rituálně odpálím, s grácií vychutnám, s úctou vykouřím a s láskou pamatuji. Děkuji za něj.
A proč vlastně kouříte vy?
