Schlaftrunk

Já mám tento výraz z praxe zažitý jako poslední drink, rundu, prostě závěrečné kolo alkoholického nápoje před odchodem z podniku. Pakliže zabředneme do přesného překladu, tedy nápoje k usnutí, nabízí se zamyslet, co lze v dnešních akceptovatelných morálních standardech požít u sebe doma, na závěr dne, než jdeme spát. Dezinfekce úst totiž nemusí probíhat jen za neatraktivního procesu čištění zubů chemickými pastami, jež vám v reklamách doporučuje příliš mnoho odborníků ze Švýcarska, nápadně se podobajících Georgi Clooneymu nebo čurdám z Komisaře Rexe. Jistě, stylovější alternativou může být ústní voda. Těžko se mi ale představuje, že si někdo z nás sedne doma na své oblíbené místo, otevře noviny, knihu či jejich digitální alternativu, na stůl položí vázu na plivání a do zaslouženého závěru dne se ponoří dřímajíc designovou sklenici s Listerinkou.

Někdy mám pocit, že to nejlepší známe pouze ze starých filmů. Jako kdybychom nebyli schopni přes všechnu vymoženost historického vrcholu lidské civilizace, zcela otevřeného obchodu a demokratičnost politického systému dělat to, po čem v hloubi duše toužíme. Jaký to paradox. A přitom stačí tak málo. Vypít pivo k večernímu záznamu fotbalu už dávno umíme, po večeři si s partnerkou otevřít láhev vína už nám společenské konvence též nějakou tu dobu umožňují. Ani jedno z toho ale do kategorie šláftruňku, tedy nápoje, jež nám s dlouhotrvající svěžestí na duši dovolí s úsměvem na rtech zaspat celou noc, nezapadá.

Nedávno jsem přemýšlel, proč ani já, tedy člověk placený mj. za vychutnávání alkoholu, rodinnými vazbami kovaný jihomoravský vinař, milovník poctivého českého ležáku a hlavně všeho dobrého, není sto do toho svého domácího místa se sklenicí ušlechtilého destilátu večer zapadnout. První bariérou by mohla být absence onoho chlapského koutku v našem dvoupokojovém bytě, druhým nevrlé pohledy drahé polovičky, která i tak s mým kladným vztahem k alkoholu dlouhodobě bojuje. A já jsem za to rád – člověk v životě potřebuje varovné signály. Argument se ale nabízí – jedna sklenice destilátu se přece rovná půllitru dvanáctce, nebo dvoum deci vína. Zbývá jen vyřešit uskladnění, místa totiž s narozením syna zase ubylo. Rozhlédnu se a kdyžtak vyexportuji neoblíbené a nikdy nenačnuté dary typu rumu Božkov (prý na vaření...), domácí slivovice neznámých původů, z nichž mám jednoduše přílišný respekt, a dalších lahví Metaxy, levných irských whiskey a amerických bourbonů. Při nejhorším prostě obětuji nekolik kusů nikdy nenošeného oblečení a založím si bar v komodě.

Nyní, když už víme proč, kde a kdy, zbývá co. Když si tak zavřu oči, pomlasknu jazykem o patro a představím, že bych v tu ránu usnul, je jasných několik věcí.

Za prvé – nesmí to být sladké. Ulepenou hubu se skvašeným cukrem ráno cestou na záchod rozlepovat prostě nechci.

Za druhé – musí to být kvalitní. Nemá smysl šetřit zrovna na sobě. Člověk se musí mít rád, a pokud má tu vynikající skotskou nebo v mém případě francouzskou brandy schovanou mezi ponožkama, nehrozí, že by ji zvědavá návštěva při chvilce nepozornosti hostitele objevila.

Za třetí – kultura. Tedy sklo a správná teplota. Mějme úctu k historii, našim předkům, litrům prolitého potu a krve, kterou dali, abychom se my, jejich potomci, měli dobře. Nebudu se rozepisovat o tom co, z čeho a za jaké teploty se pije. Jak říká klasik, když nevím, zeptám se. Třeba internetu.

Za čtvrté – styl. Slovy mého táty – alkohol nepijeme, abychom se opili, nýbrž proto, abychom se povznesli (také má nějspíš od nějakého toho "klasika"). S tím zcela souhlasím. Není nic smutnějšího, když jedinec, konfrontován blízkými za každodenní večerní opíjení se, musí se rozhodnout, zda-li vystoupí z té neutrální šedi a začne s tím něco dělat nebo opuštěn sklouzne ještě hlouběji. Alkoholismus je neléčitelná nemoc (obzvláště na Moravě) a do neutrální šedi není po přiznání si problému již snadno cesty zpět. Jedna sklenička večer stačí.

Za páté – program. Ideálně žádný. Synonymem prázdné hlavy je pro mne jízda na sedačkové lanovce vzhůru zasněženým kopcům v Dolomitech. Člověk nepřemýšlí v podstatě nad ničím. Nasměruje obličej vstříc slunci, dýchá čistý horský vzduch a jeho jediným trápením je, zda-li nahoře pojede doprava po červené nebo doleva po červené. A kolikrát to ještě sjede, než půjde na oběd. Podobnou tíhu starostí chceme i u večerní skleničky.

Závěrem. Nebudu předstírat, že tento život mám a žiji jej. I já utratil desítky tisíc za opravu chrupu, na nějž předtím přes dvě a půl dekády neznale nebo dokonce nezodpovědně dohlížela vesnická kovářka. Můžu si ale slíbit, že až k tomu dozraji, nerušen světem rád se ponořím do hloubek toho nejlepšího, co tento svět nabízí. Tedy jeho krásy a šikovných lidí. A nebude to dlouho trvat.

Tak směle vychutnávej!