Schlaftrunk
Přidal: Martin Svoboda Počet shlédnutí: 8962
Schlaftrunk může být libreto od německého skladatele George Ernsta Gottlieb Kallenbacha a libretisty Christopha Friedricha Bretznera, instrumentální skladba od Tomáše Palucha, velmi pestrý míchaný nápoj na q-cafe.cz – musím zkusit, vinný nápoj od výrobce medicinálních nápojů Kitl a jistě mnoho dalšího. Pro nás Brňáky je to ale především Šláftruňk, přeloženo z němčiny, uspávací nápoj. Co si pod tím představujeme?
Já mám tento výraz z praxe zažitý jako poslední drink, rundu, prostě závěrečné kolo alkoholického nápoje před odchodem z podniku. Pakliže zabředneme do přesného překladu, tedy nápoje k usnutí, nabízí se zamyslet, co lze v dnešních akceptovatelných morálních standardech požít u sebe doma, na závěr dne, než jdeme spát. Dezinfekce úst totiž nemusí probíhat jen za neatraktivního procesu čištění zubů chemickými pastami, jež vám v reklamách doporučuje až příliš mnoho odborníků ze Švýcarska, nápadně se podobajících Georgi Clooneymu nebo čurdám z Komisaře Rexe. Jistě, stylovější alternativou může být ústní voda. Těžko se mi ale představuje, že si někdo z nás sedne doma na své oblíbené místo, otevře noviny, knihu či jejich digitální alternativu, na stůl položí vázu na plivání a do zaslouženého závěru dne se ponoří dřímajíc designovou sklenici s Listerinkou.
Někdy mám pocit, že to nejlepší známe pouze ze starých filmů. Jako kdybychom nebyli schopni přes všechnu vymoženost historického vrcholu lidské civilizace, zcela otevřeného obchodu a demokratičnost politického systému dělat to, po čem v hloubi duše toužíme. Jaký to paradox. A přitom stačí tak málo. Vypít pivo k večernímu záznamu fotbalu už dávno umíme, po večeři si s partnerkou otevřít láhev vína už nám společenské konvence též nějakou tu dobu umožňují. Ani jedno z toho ale do kategorie šláftruňku, tedy nápoje, jež nám s dlouhotrvající svěžestí na duši dovolí s úsměvem na rtech zaspat celou noc, nezapadá.
Nedávno jsem přemýšlel, proč ani já, tedy člověk placený mj. za vychutnávání alkoholu, rodinnými vazbami kovaný jihomoravský vinař, milovník poctivého českého ležáku a hlavně všeho dobrého, není sto do toho svého domácího místa se sklenicí ušlechtilého destilátu večer zapadnout. První bariérou by mohla být absence onoho chlapského koutku v našem dvoupokojovém bytě, druhým nevrlé pohledy drahé polovičky, která i tak s mým kladným vztahem k alkoholu dlouhodobě bojuje. A já jsem za to rád – člověk v životě potřebuje varovné signály. Argument se ale nabízí – jedna sklenice destilátu se přece rovná půllitru dvanáctce, nebo dvoum deci vína. Zbývá jen vyřešit uskladnění, místa totiž s narozením syna zase ubylo. Rozhlédnu se a kdyžtak vyexportuji neoblíbené a nikdy nenačnuté dary typu rumu Božkov (prý na vaření...), domácí slivovice neznámých původů, z nichž mám jednoduše přílišný respekt, a dalších lahví Metaxy, levných irských whiskey a amerických bourbonů. Při nejhorším prostě obětuji nekolik kusů nikdy nenošeného oblečení a založím si bar v komodě.
Nyní, když už víme proč, kde a kdy, zbývá co. Když si tak zavřu oči, pomlasknu jazykem o patro a představím, že bych v tu ránu usnul, je jasných několik věcí.
Za prvé – nesmí to být sladké. Ulepená ústa se skvašeným cukrem ráno cestou na toaletu rozlepovat prostě nechci.
Za druhé – musí to být kvalitní. Nemá smysl šetřit zrovna na sobě. Člověk se musí mít rád, a pokud má tu vynikající skotskou nebo v mém případě francouzskou brandy schovanou mezi ponožkama, nehrozí, že by ji zvědavá návštěva při chvilce nepozornosti hostitele objevila.
Za třetí – kultura. Tedy sklo a správná teplota. Mějme úctu k historii, našim předkům, litrům prolitého potu a krve, kterou dali, abychom se my, jejich potomci, měli dobře. Nebudu se rozepisovat o tom co, z čeho a za jaké teploty se pije. Jak říká klasik, když nevím, zeptám se. Třeba internetu nebo v mém podrobnějším článku Řádně rumová degustace.
Za čtvrté – styl. Slovy mého táty: „Alkohol nepijeme, abychom se opili, nýbrž proto, abychom se povznesli“ (což má nejspíš převzato od nějakého toho „klasika“). S tím zcela souhlasím. Není nic smutnějšího, než když jedinec, konfrontován blízkými za každovečerní opíjení se, musí se rozhodnout, zda-li vystoupí z té neutrální šedi a začne s tím něco dělat nebo pak zcela sám, opuštěn sklouzne ještě hlouběji. Alkoholismus je neléčitelná nemoc (obzvláště na Moravě) a do neutrální šedi není po přiznání si problému již snadno cesty zpět. Jedna sklenička dobrého pití na večer stačí.
Za páté – program. Ideálně žádný. Synonymem prázdné hlavy je pro mne jízda na sedačkové lanovce vzhůru zasněženým kopcům v Dolomitech. Člověk nepřemýšlí v podstatě nad ničím. Nasměruje obličej vstříc slunci, dýchá čistý horský vzduch a jeho jediným trápením je, zda-li nahoře pojede doprava po červené nebo doleva po červené. A kolikrát to ještě sjede, než půjde na oběd. Podobnou tíhu starostí chceme i u večerní skleničky.
Závěrem. Nebudu předstírat, že tento život mám a ze 100 % jej žiji. Občas sklouznu a celou láhev vína vypiji za večer zcela sám. Je to těžké. Obzvlášť, když víno prostě sedne a já vím, že zítra už to nebude ani zdaleka ono. Můžu si ale slíbit, že jednoho dne dozraji, nerušen světem rád se ponořím do hloubek toho nejlepšího, co tento svět nabízí. Tedy jeho krásy a šikovných lidí. A už to nebude dlouho trvat.
Tak směle vychutnávej!